Domů Nahoru

[Obrázek loga společnosti]Aktuality
Informace o SAD Složení výboru SAD Stanovy SAD Odkazy Aktuality SADNedávná historie

 

1.9.2019

Zemřel Prof. Radomil Eliška, čestný předseda SAD

RADOMIL ELIŠKA 6. 4. 1931 - 1. 9. 2019
Český dirigent a významný hudební pedagog Radomil Eliška, který zemřel první zářijový den ve věku 88 let, se za svůj dlouhý život nesmazatelně zapsal do dějin tuzemské hudby. Ocenil to i letošní ročník festivalu Dvořákova Praha, který na přání dirigentů Jakuba Hrůši a Tomáše Netopila věnoval koncert 9.9. jeho památce. Eliška hostoval u dirigentského pultu všech českých předních orchestrů, řídil symfonická tělesa v mnoha evropských zemích i v Japonsku (mezi lety 2004-2017 tam odřídil 82 koncertů, z nichž řada byla vydána na CD), kde je jeho hudební odkaz chován ve velké vážnosti. Nejčastěji vystupoval se Sapporo Symphony Orchestra. Poprvé s ním spolupracoval v roce 2006, v roce 2008 se stal hlavním hostujícím dirigentem tohoto tělesa a v roce 2015 jeho čestným dirigentem. Odborná kritika vyzdvihovala především jeho spontánní hudebnost, výrazovou intenzitu, rytmickou pregnanci a smysl pro stavbu interpretovaných děl. Byl nadšeným propagátorem soudobé české hudební tvorby. Velmi významné bylo jeho pedagogické působení. Od roku 1978 vyučoval dirigování na AMU v Praze, kde byl v roce 1986 jmenován docentem a roku 1996 profesorem dirigování. Jeho pedagogický vliv se projevil v uměleckém růstu celé řady českých dirigentů, kteří dnes působí na české i mezinárodní scéně. Eliška byl absolventem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde studoval dirigování u Břetislava Bakaly. Jeho dalšími pedagogy byli František Stupka, Bohumír Liška a Josef Veselka. Po působení v orchestru Armádního uměleckého souboru a orchestru Mladých symfoniků stál jako hlavní dirigent celá dvě desetiletí v čele Karlovarského symfonického orchestru. Poté přijal místo šéfdirigenta Západočeského symfonického orchestru. Od roku 2001 byl předsedou Společnosti Antonína Dvořáka. S manželkou Věrou měl dva syny. Starší Martin je pedagogem na gymnáziu, mladší Petr je ředitelem Základní školy T. G. Masaryka v Lysé nad Labem - Litoli. Eliška byl rovněž držitelem řady ocenění. V letech 1974 a 1984 to byly medaile Bedřicha Smetany, 1978 a 1985 medaile Leoše Janáčka. Roku 1972 obdržel cenu Krajského národního výboru v Plzni a v roce 1979 cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. Zasloužilým umělcem byl jmenován v roce 1984.
rw
(Hudební rozhledy č. 11, r. 2019, roč. 72, s. 30)

Řeč dirigenta Jakuba Hrůši na pohřbu prof. Radomila Elišky v Praze 9.září 2019.

Vážená a milá paní Věruško, vážená a milá rodino, všichni shromáždění,
stojím tu před vámi, abych vzdal hold panu profesoru Radomilu Eliškovi jménem hudební obce a taky jménem svým. Dělám to proto, že mě o to Radek Eliška poprosil a já jsem mu to slíbil. Je to pro mě velká čest a moc si toho vážím.
Nejsem povolán k tomu, abych rozmnožoval všechny ty výčty úžasných, krásných vlastností, pro které jsme Radka tolik měli rádi, ale jednu chci zmínit, a to je jeho skromnost, protože právě skromnost způsobila, že spousta z těch úžasných úspěchů a cílů, které dosáhl ve svém životě, zůstala svým způsobem u mnoha lidí nepovšimnuta. Radek Eliška opravdu dosáhl mnoho: jako dirigent, jako učitel, jako reprezentant české kultury, jak bylo už řečeno, zejména v poslední době v Japonsku, kde jeho úspěch patřil k těm největším možným. Chtěl bych podat osobní svědectví o tom, že Radek Eliška v Japonsku byl počítán a je počítán mezi nejvýznamnější dirigenty Evropy a světa. Dostal spousty ocenění – hudební sekce PEN klubu, vyznamenání ministra kultury –, stal se doživotním dirigentem Sapporo Symphony Orchestra, stanice NHK ho zařadila mezi legendy světového dirigentského umění. O tom všem Radek občas mluvil a mě i nás všechny, kdo jsme jej měli rádi, to činilo šťastnými, že on z těch věcí měl velkou radost. Ale daleko častěji jsem jej slyšel hovořit o úspěších jiných lidí, zejména mladších, zejména jeho žáků. A čeho jsem si vždycky u Radka vážil, to je to, že dokázal ocenit, pochválit a samozřejmě i kriticky zhodnotit i ty, s kterými třeba nesouhlasil, a i způsob dirigování, který mu nebyl blízký.
Osobně nikdy nezapomenu – a jistě nejsem sám – na jeho originální vyjadřování, na jeho gestikulaci, na jeho životní energii. Prakticky stačilo, aby vstoupil do místnosti, a s ním do té místnosti vešla životní energie, jiskra, přímočará, upřímná, rovná. Myslím, že tyto kvality se objevovaly vždycky i v jeho muzicírování – jadrném, velmi okouzlujícím.
Promluvím za nás, za všechny jeho žáky: Jsem poctěn, že jsem mohl se od Radka Elišky tolik naučit, ale ještě více, že jsem se mohl počítat k jeho přátelům. Vždycky to, co činil a dělal, bylo moudré, vždycky pomáhal a sloužil – a povzbuzoval: slovem, svou přítomností, tím, jaký byl, jaký příklad nám všem svým celým životem dal. Pro mě to znamená, pro nás všechny to znamená závazek. Radek Eliška mi řekl minulý týden, že je šťastný, pokud je tomu tak, že v nás všech, s kterými přišel do kontaktu a které učil, pokud v nás všech kus jeho sama přetrvá nadále. O tom nemám sebemenší pochyby a tomuto závazku bych chtěl dostát a za ten vzor, který nám Radek do života přinesl, hudebníkům i nehudebníkům, z hloubi srdce poděkovat. -Drahý Radku, budiž velká čest tvé lidské i umělecké památce!
(zasláno panem dirigentem J.Hrůšou s jeho souhlasem k zveřejnění na webových stránkách Společnosti A.Dvořáka)

(Chcete-li zobrazit obrázek zvětšený, klikněte na něj levým tlačítkem myši).


[Probíhají úpravy]
Zprávu elektronické pošty s dotazy nebo komentářem k tomuto webovému serveru zašlete na adresu webmaster@dvorakantonin.com.
Copyright © 2020 Společnost Antonína Dvořáka
Naposledy změněno: 11.6.2020