V Příbrami dne 14.2.2015

Česká televize

Jan Maxa

Ředitel Vývoje pořadů a programových formátů

Na hřebenech II 1130/6

Praha 4 – Podolí

140 70

Vážený pane řediteli,

Dovolte, abych se ještě jednou vyjádřila k filmu Americké dopisy a poděkovala za Vaši odpověď na moje kritické připomínky. Chtěla bych se vyjádřit k jednotlivým vašim argumentům, kterými film a práci jeho tvůrců obhajujete postupně.

V úvodu dopisu píšete o Dvořákovi jako o geniálním skladateli, cenném člověku, který převyšuje dobu a takového jste chtěli přiblížit divákovi dle Vás nikoliv dokumentem, ale dramatickým příběhem, který směřuje k niternosti a tajemství.

A tady nacházím důvod našich rozdílných názorů. Ve snaze zaujmout diváka hledáte tajemství tam, kde není. Dvořákův život, jeho povahové vlastnosti, vztah k rodině, stejně jako jeho hluboká víra v Boha i celá jeho rozsáhlá tvorba, to vše bylo důkladně probádáno, objasněno a doloženo vzpomínkami pamětníků a zejména rozsáhlou dochovanou korespondencí a rukopisy. Proto se domnívám, že nikdo nemá právo si epizodu z Dvořákova života vymyslet a prezentovat ji jako tajnou. Divák tak snadno uvěří, že je pravdivá a netuší do jaké míry byl klamán.

Cílem filmových tvůrců by mělo být natočit poutavý film, který by zdůraznil Dvořákovu genialitu  příběhem pravdivým.

Dále se vyjadřujete o vztahu Dvořáka a Josefiny jako o hlubokém, složitém a rozporném vztahu lidí, kteří si byli osudem blízcí a kteří se ocitají v těžkých životních situacích, během nichž je začíná nastupující stáří prověřovat.

Odpovídám otázkou. Z jakých zdrojů jste čerpali a kde jsou důkazy, že jejich vztahy takové byly? Dvořákův mladický cit k Josefině byl pouze platonický, jednostranný a ze strany Josefiny neopětovaný. Dvořák po celý život miloval svou ženu Annu, která mu porodila 9 dětí a byla mu velkou oporou. Svoji velkou rodinu nadevše ctil a právě při pobytu v Americe projevuje ve svých dopisech velkou starost a stesk. O jeho vztahu k rodině podal svědectví i ředitel Národního divadla F.A. Šubert u příležitosti Dvořákových 60. narozenin v roce 1901.

Cituji:

„Byli jsme tak šťastni, že studium každé práce Dvořákovy mohlo se díti za stálého osobního dozoru skladatelova, tedy ve všem v jeho intencích. Arci za dozoru od 8. hod. ranní do 12. hod. pol. Neboť, jak se blížila dvanáctá, nebylo nic tak mocno, aby upoutalo skladatele v divadle. Pořádek rodinný žádal o polednách jeho přítomnost u domácího krbu a stolu –– a o Dvořákovi možno právem i s hlubokou vážností říci, že jeho celý život se dělí jen mezi jeho umění a jeho rodinu.“

Josefinu i další sestry své ženy Anny /byly ještě 3/ ctil jako členy své širší rodiny, jako švagrové, které pomáhaly pečovat o Dvořákovy děti v době jeho amerického pobytu.

A pokud se týká obsahu fiktivního dopisu, na němž je celý film postaven, musím podotknout, že se od skutečných dopisů velmi liší, což nebylo ve filmu zřetelně a jednoznačně vysvětleno. Hned na začátku filmu, kdy divákova pozornost je plně soustředěna, mohl být zařazen jasně zřetelný a obsahově jednoznačný titulek, že dopis je zcela smyšlený a nikdy napsán nebyl. Vaše vysvětlení v závěrečných titulcích přivádí diváka k myšlence, že dopis existovat mohl, navíc  na pozadí moře a parníku bylo velmi špatně čitelné. I divákova pozornost většinou končí s posledním záběrem filmu.

Josefina ve svých dopisech Dvořáka rozhodně k návratu domů nenabádala a i v její těžké zdravotní situaci myslela hlavně na jeho tvůrčí úspěchy, na hmotné zajištění Dvořákovy rodiny a doporučovala mu, aby v Americe zůstal déle.

Cituji:

Dopis z 5.2.1894

„….. uděláte nejlépe, když co možná nejdéle tam v Americe vydržíte; aspoň tak dlouho dokud byste sobě nevydělal tolik, abyste bezstarostně mohl být živ…… Máte nyní příjmy takové, že si můžete dopřát jednou za dvě léta ten plesír navštívit Čechy a potěšit /se/ se všemi, kteří vás rádi uvidějí, a pak už to tam nějaký čásek půjde.

Vrátíte se pak po nějakých 6 letech v slávě a se jměním a budete spokojeně hledět do světa s myšlenkou, že jste vydobyl si slávy v cizině a dětem založil budoucnost! Bůh Vám popřej jen zdraví k další práci.“

Dopis ze 26.3.1894

„ Těším se sama již na Vás všechny. Učinil jste moudře, že jste podepsal další smlouvu pro Ameriku, nebude Vám to na škodu, jak co se týče kapsy, tak také populárnosti Vaší v Americe.“

Dvořák se rozhodně nevracel domů proto, aby se setkal s nemocnou Josefinou. Jediným důvodem, který ho přiměl k návratu byl obrovský stesk po domově. V jednom dopise Janu Hodíkovi, domovníku na Vysoké píše:

„….jsem rád,….že aspoň ty naše holubi Vás těší a Vám zábavu poskytují. Jak rád bych se s nimi bavil sám, to Vám ani říct nemůžu, ale ještě raději bych ovšem viděl Vysokou a Vás všecky známé.

Inu doufejme! Pánbůh dá nám snad opětně toho šťastného okamžiku dopřáti, až se opět všickni po tak dlouhé době uvidíme a shledáme!“

Útěchou v jeho touze  po domově a dětech mu byla velmi pevná víra v Boha. Ve svých dopisech dětem píše:

Cituji:

„ Choďte, to Vám povídám, často do kostela. Ty víš Otylko, co jsem Ti řekl, zvláště ale v neděli ať chodíte do kostela, pomodlete se vroucně, to jest to jedinké, co nám i Vám dává útěchu.“

A také většinu svých dopisů dětem končí slovy:

„Do ochrany Boží Vás poroučí Váš otec A. Dvořák“

Vztah Anny a Josefiny označujete jako skrytý, tajemný a nejednoznačný příběh dvou sester, který představuje jeden ze základních motivů, k nimž náležejí i otázky Dvořákova vztahu k hudbě a Bohu.

Vztah Anny a Josefiny nebyl tajemným ani nejednoznačným příběhem, byl velmi vřelý a přátelský, založený na vyrovnaných rodinných vazbách stejně jako vztah i k ostatním sestrám Čermákovým. Svědčí o tom i fakt, že 3 z nich našly svůj domov ve Vysoké, kde žily buď trvale, nebo v letním období.

V úvodu dopisu píšete o jisté nespravedlnosti k tvůrcům filmu. V žádném případě jsem se nechtěla dotknout herců, kteří typově velmi dobře odpovídali skutečným postavám i díky maskérům a oceňuji i jejich skvělé herecké výkony. Ale počínání scénáristy Petra Zikmunda a režiséra Jaroslava Brabce bylo opravdu troufalé a nespravedlivé k Dvořákovi samotnému. Ten už se bránit ani obhajovat nemůže. Snad proto pochopíte, že hanobení jeho jména i odkazu musím odsoudit já, jako Dvořákův potomek.

Věřím, že pochopíte mé pohnutky, které mne jako člena Dvořákovy rodiny vedly k napsání tohoto dopisu, ve kterém jsem se snažila vyjádřit své pocity a rozhořčení nad filmem především z niterného hlediska. Posouzení odborné stránky filmu nechávám na práci muzikologů.

S pozdravem                                                                           

                                                                                       Hana Kakešová